24 May
Bali - návštěva pralesa opic
Jeden den jsme vyrazili do pralesa opic. Těžko říci, jestli jsme se drželi hesla - svůj k svému - a šli jsme za našimi příbuznými, nebo jen tak na čumendu. Každopádně výlet do pralesa opic se může přeměnit i v docela dobrodružnou hru na honěnou s opicemi, nad kterými jsme rychlostí nikdy nevyhráli. Dá se nad nimi vyhrát pouze lstivostí a chytrostí. Tedy pokud jich není příliš mnoho. Pokud je jich mnoho, doporučuji cílený ústup.
Za vstup do pralesa se platí nějaké drobné, ale už nemám nejmenší tušení kolik. Každopádně jsme platili v řádu desetitisíců rupií, což je místní měna. Hrubý přepočet nám říká, že 10.000 indonéských rupií je zhruba dvacet korun českých. Dobrý oběd složený ze smažené rýže se zeleninou lze pořídit za 7.000 rupií, ovšem nesmí to být v restauraci, kde chodí západní turisté. Tam jsou ceny zhruba 30x vyšší. Ale to jsme drobátko odbočili.
Po zaplacení vstupného jsme šli dále a těsně před vchodem jsme narazili na prodejkyně banánů. Hned jsem si říkal, že si nějaké dám, protože vypadaly skvěle. Byly malé, zhruba jako mužská pěst, ale krásně žluté, zralé a co lépe – dozrávaly na stromech, nikoliv v chladících a dozrávacích zařízeních na zaoceánských lodích. Tak jsem hned dva trsy koupil. Zkoušel jsem s prodejkyněmi smlouvat, ale nešlo to. Nechtěli cuknout ani o cent. To se mi zatím na Bali nestalo a vzápětí mi i došlo proč nechtějí ustoupit. Protože přijel autobus ruských turistů a za nimi ještě jeden s japonskými turisty. Proč by mi tedy prodávaly levněji, když prodají ostatním dráže, že ano? Mé obchodnické ego bylo zdrceno. Taková potupa – nezískat ani procento slevu. Hanba.
Krátce po vstupu jsem pocho
pil, proč u za pokladnou ty banány prodávali. To nebylo pro chuť turistům, ale opicím. Na krmení mám-opic, malých opičátek i oprsklých opičáků. První co se nám stalo bylo, že se nám do cesty postavil tlustý, zhruba třičtvrtě metru vysoký opičák. A natáhl ruku. Hned mi došlo, že chce banán, ale okolo mě se moc dlouho nepotuloval, protože jsem měl banány schované v baťohu.
Opičák skočil k vedlejšímu japonskému turistovi a natáhl ruku. Turistovi se takové jednání moc nelíbilo a tak opičáka obešel a pokračoval v chůzi do nitra opičího pralesa. Opičí samec se však nenechal odradit, oběhl turistu a znovu postavil před něj s nataženou rukou. Tentokrát si však turistu pro jistotu pojistil tím, že druhou rukou jej držel za kraťasy. Byl jsem zvědavý jak tohle dopadne, protože začínalo přituhovat. Já měl kraťasy s koženým opaskem, které by mi zůstaly tam kde jsou, kdyby opičák zatáhl, ovšem japonský džentlemen měl kraťasy na gumu.
A začalo přituhovat, protože opičák jednou rukou začal mávat, že chce banán a druhou si přitáhl nohavici kraťasů k sobě. To se obyvateli japonského souostroví vůbec nezamlouvalo a rozhodl se pokračovat v chůzi, což se ukázalo jako osudová chyba. V ten moment měl, za hurónského smíchu a řevu zbylé skupiny japonců, kraťasy u kolen a opičák v klidu odběhl otravovat jinde.
Po tomto úvodním divadélku jsme pokračovali hlouběji do nitra pralesa. Nemá smysl popisovat nádhernou krásu pralesa. Jak jsme šli, viděli jsme mnohasetleté stromy po obvodu měřící i osm metrů. Byly dost vysoké, ovšem výšku jsem neuměl změřit ani odhadnout. V pralese to zářilo všemi barvami, ovšem hlavně zelenou ve všech odstínech. Od tmavě zelené, zelené s hnědým nádechem až po krásnou světle zelenou. Krásu barev si užijte na fotografiích.
V pralese jsem měl ještě pár hezkých zážitků s opicemi. V jednu chvíli si to dřepím s fotoaparátem u země a snažím se u obrubníku vyfotit malou milou opičku. A zatímco se tak v podřepu nakláním a snažím se udržet rovnováhu, přistálo mi něco na zádech. Že to je něco živého jsem poznal hned, protože se mě to chytlo za ucho, aby to drželo rovnováhu. A ve chvíli, kdy mi to chlupami otřelo celou levou tvář mi bylo jasné, že je to opice. Zajímavé bylo, že mi opička zůstala na rameni, i když jsem se zvedl a chodil. Nebyla úplně nejmenší co jsme v pralese potkali, ale byla spíše malá v nižší střední „třídě“.
Chroupala si svoji řepu a mě si nevšímala, pouze se mě držela za ucho, pak se pustila, pak se znovu chytla a tak dokola. Na obrázcíh zkuste uhádnout, kdo ze dvou tvorů jsem já a kdo je opička – aneb najděte pět rozdílů.
Podruhé na mě skočila opička potvůrka, když jsem si sedl ke vchodu do vnitřní skryté části chrámu. Chtěl jsem chvíli meditovat, nebo alespoň posedět pro fotografy a najednou se mi v klíně něco chlupatého hýbe. Olizovalo mě to a zkoumalo moji ruku. Otevřel jsem oči, které jsem mezitím pro meditaci zavřel a hle, maličká opička.
Chtěl jsem ji jemně pohladit, ale jakmile jsem se jí dotkl, tak se otočila a kousla mě. A protože se jí to nezdálo,
tak mě kousla pro jistotu ještě jednou. Sice mě to nezranilo, přesto to nebylo příjemné. Proto jsem se začal decentně zvedat, abych ji nepopudil. Ona se zvedla a utekla kousek ode mě. Potřetí na mně opice naskočila jako cestující do indického autobusu asi o půl hodiny později.
Tak toliko zážitky z pralesa opic.
Krasné dny přeje
Libor Bednařík
From around the world:
Except where explicitly stated otherwise, the contents of this site are licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Unported License. read more »
SriChinmoyCentre.org is a Vasudeva Server project.